Já a ty

2. května 2017 v 18:36 | M. S. |  Myšlenky
Jsem uhánějícím duchem.
Hořím.
Jsem přezrálým ovocem hříchu, které hnije.
Jsem vězněm mezi vámi.
Relikvií budoucnosti.
Jsem ústy, která mlčí příliš nahlas.

Jsi nehybným tělem.
Topíš se.
Jsi květem nevinnosti, který pučí.
Jsi hlídačem mezi nimi.
Předzvěstí minulosti.
Jsi ústy, která promluvila příliš potichu.
 

Generace

16. dubna 2017 v 19:35 | M. S. |  Myšlenky
Žijeme, a tak každému vykládáme,
jak jsme uvnitř mrtví.
Záříme, se spoustou falešné skromnosti,
aby nikdo neviděl, jak uvnitř hnijem.

A pak se oslepíme, abychom viděli.
A budeme při tom hodně nahlas mlčet.

To se teď tak dělá.

Přístav snů

15. dubna 2017 v 18:45 | M. S. |  Povídky
V přístavu snů ke mně mluvila dívka. Slaný vítr jí bral slova od úst a rozpačitě žmoulala v prstech lem dlouhých bílých šatů. Měla plachý úsměv a prázdné oči. Ptal jsem se a ona odpovídala. Mluvila o svých skytrých touhách, o svém hlubokém žalu a nesmyslných radostech. Měla zarudlé tváře. Možná od studu, možná jí byla jen zima.
,,Proč mi říkáte takové věci? Jsem cizí," ptal jsem se jemně.
,,Právě proto," smutně se usmála.
Na tu chvíli jsem v jejích prázdných očích něco viděl. Vypadalo to jako nepostřehnutelná výčitka, ale pak jsem si uvědomil, že to bylo možná malinké zklamání. Zklamání z toho, že jsem ji nepochopil. Že jsem hned nepochopil, že mi to říká právě proto, že jsem cizí. Rozešli jsme se stejně ostýchavě jako jsme k sobě přišli. Ukázala mi záda o něco dříve, než já jí.

V přístavu snů jsem potkal chlapce. Kroky jako by mu poskakovaly do rytmu písničky, kterou si zpíval v hlavě. Zpomalil, energičnost z jeho pohybů tím však nevyprchala. Z kapsy vytáhl hlavolam a hrál si s ním. Zvedl hlavu, když ucítil, že je někdo před ním, a slušně mě pozdravil. Jeho oči byly dychtivými a živými světýlky, bradu měl hrdě, a možná trochu vzpurně vystrčenou. Gesto, které pravděpodobně odkoukal od dospělých mužů.
Když jsme se rozpovídali, řekl mi o dalších hlavolamech, které má doma a z většiny už složené. Že si zítra s kamarády postaví pevnost. Věřil jsem mu, že jsou to pro něj ty nejdůležitější věci na světě. Měl jsem podivně povznesenou a hravou náladu.
,,Co kdybych se k vám přidal?"
Chlapec se zatvářil, jako by právě zvažoval nějakou důležitou nabídku, ale to trvalo jen malou chvilku. Pak nakrčil obočí, lehce našpulil rty a zavrtěl hlavou. Skoro jsem si byl jistý, že tohle často viděl u svého otce.
,,To ne, to přece nejde."
Náš rozhovor skončil, když se najednou prudce otočil za hlasem z uličky, odkud na něj mával jeho kamarád. Slušně se rozloučil a odskákal pryč.

Na břehu přístavu snů jsem ucítil, že jsem váben. Oplatil jsem pohled krásné ženě. Svou dokonalou postavou, jiskrami v očích a zdánlivě nenuceným držením těla působila jako šelma, která číhá. Usmála se na mě, tak, aby to plnilo svůj účel. Poněkud nejistě jsem jí úsměv oplatil a zamířil jsem k ní, cítil jsem její potěšení z toho, že návnada možná zabere. Když ne teď, tak určitě později.
Ptala se mě na pár věcí, ale já jsem cítil, že ona nemá být ten, kdo mluví víc. Přes všechnu tu svůdnost a zdánlivou laskavost v jejím pohledu, jsem cítil tlak, který na mě její přítomnost vyvíjela. Bylo předpokládáno, že ji budu bavit.
Nepatrně zvedla obočí, když dostala odpovědi, které nespadaly do jejího očekávání. Řekl jsem, že nevím, odkud jsem přišel, že nevím, co tu dělám, ani kam mám namířeno. Povídal jsem jí o dívce plné melancholie, pološílených pocitů, touhy a žalu, kterou jsem potkal. O chlapci, který skládá hlavolamy a buduje pevnost s kamarády, ale dospělí tam nesmí. O tom, jak mi připadalo, že je to to jediné, na čem v jeho životě záleží. O tom, jak překypoval energií a nekonečnou jistotou velmi mladého člověka. Přestože stále zachovávala okouzlující úsměv, cítil jsem její rozčarování, nepatrné zděšení z toho, že oslovila pro ni na pohled pěkného muže, ze kterého se ale vyklubal podivím, a teď neví, jak se ho má zbavit.
Čím dál jsme se v rozhovoru dostávali, tím byly její odpovědi kratší a tím zoufalejší její úsměv. Skoro jako by se z toho stala hra na to, kdo to dřív vzdá, protože se bude cítit trapně nebo nepatřičně. Nechal jsem jí její vítězství, usmál jsem se, prohodil pár slov na rozloučenou a ukázal jí záda. Procházel jsem uličkami a napadlo mě, že ona by mi nikdy záda dřív neukázala. To já jsem byl ten, kdo měl odejít. Ženy, které jsou šelmami, se nestahují.

Na druhé straně ulice přístavu snů kráčel muž. Byl elegantně oblečený, tvářil se vážně a vlasy měl ostříhané tak, jak se to líbí ženám. Zalétl pohledem k zápěstí, kde měl hodinky, zkontroloval obsah své tašky a trochu zvolnil tempo. Napadlo mě, že tohle je ten typ muže, který ovládá plaché a melancholické dívky. Muž, od kterého chlapci okoukávají jeho gesta a způsob chování. Který je lvem mezi šelmami.
Zapálil si, všiml si, že se na něj dívám, přelétl mě pohledem, zadíval se jinam, vyfoukl kouř rutinným způsobem v minulosti nesčetněkrát opakované činnosti. Pravděpodobně cítil můj pohled, protože se jeho oči tentokrát neomylně zabodly do mě. Cítil jsem němou otázku a zároveň s ní důrazné varování. Něco se napjalo v mém těle, a já si uvědomil, že je to respekt. Že ten muž ví, že ho umí vzbudit a tuto dovednost ve správnou chvíli použít. Hned poté jsem zjistil, že je zvyklý jednat s lidmi, protože se mu na tváři objevil jemný úsměv, který se při tom používá.
,,Můžu vám nějak pomoci?"
,,Čeho se v životě nejvíc bojíte?" vyhrkl jsem bez přemýšlení a vteřinu na to mě zachvátilo mírné zděšení z toho, co jsem to řekl a zároveň podivná odevzdanost osudu člověka, který nemá co ztratit.
Zvedl obočí v úžasu nad přímostí mé otázky, ale hned na to ho nakrčil, až se mu na čele vytvořila vráska. Překvapení vystřídalo pohrdavé znechucení. Beze slova se otočil a odešel. Viděl jsem, jak vrtí hlavou.

Bloumal jsem přístavem snů. Zvědavost a povznesenou náladu vystřídala sklíčenost. Sklíčenost z toho, že plaché, melancholické a roztoužené dívky ovládají manipulativní a necitliví muži, jejichž sebevědomá gesta napodobují mladí chlapci. Že šelmy loví, dokud nejsou uloveny většími šelmami.
,,Chtěl bych teď odplout. Chtěl bych teď nastoupit na nějakou loď a odjet," říkám si, zatímco se procházím po břehu a vyhlížím do modrých dálek. Uvědomím si, že obloha má podivnou barvu. A že lidi kolem mě občas dělali podivné věci, které nedávaly smysl, ale já jsem se nad tím vůbec nepozastavil, protože jsem byl upoutáván jinými věcmi.
Začal jsem se sám sobě vytrácet, až jsem se ztratil úplně.


Vzbudil jsem se, v hlavě stále obrazy tváří lidí, přístavu, a na kůži lepivý dotek slaného větru. Pochmurný pocit ve mně zůstal usazen jako pachuť na jazyku po prospané noci. Byl to zajímavý sen. Protáhl jsem se, protřel jsem si oči a zaslechl z kuchyně cinkot nádobí.

,,Zdál se mi podivný sen," opatrně jsem usrkl z horkého čaje.
,,Sen? O čem?" Anna ukousla z rohlíku s máslem a podívala se na mě, v očích němou otázku.
Postavil jsem hrnek na stůl a zahleděl se z okna na prázdnou ulici nedělního rána. Snažil jsem se vybavit si všechny možné věci, ale uvědomil jsem si, že tváře dívky, chlapce, ženy a muže, už nikdy v paměti nevylovím. Vyprávěl jsem jí sen, jak nejlépe jsem dovedl. Anna jedla a dívala se z okna, viděl jsem jí na obličeji, že si představuje sen, který jí vykládám. Občas se jí na tváři objevil pobavený výraz, občas jsem poznal, že naopak nevěděla, jaký výraz má nasadit.
,,Vždycky, když se mi zdá takový sen, který dává až děsivý smysl, zůstane ve mně déle, než ta nejhorší noční můra."
Anna chvíli mlčela. Trochu jsem se obával, že bude nejistá, nebude vědět, co říct, že něco zamumlá a pak se začne bavit o něčem jiném, protože takové věci občas dělávala, když špatně vstala.
Oprášila si z prstů drobky chleba, vzala hrnek do obou rukou, usrkla čaje a zadívala se z okna. Po chvíli, kdy jsem poznal, že přemýšlí, promluvila:
,,Nemyslím si, že to vždycky končí tak špatně. Jestli důvěřivé dívce zlomí srdce manipulativní muž, vždycky si může vybrat, jestli zůstane do konce života obětí nebo zesílí. A ten muž může být stejně dobře ten mladý chlapec, který okoukal manýry od starších a dospělých, a který vyrostl. Bohužel jen tělem, i takoví jsou. A co když si potom někdo pohraje s ním? Třeba ta žena?"
Mlčky jsem upíjel z hrnku. Někdy člověk potřebuje někoho druhého, kdo mu nabídne jiný úhel pohledu. Tohle byla jedna z chvil, kdy jsem si uvědomil, že jsem rád, že je tu se mnou.
Ticho prořízla ostrá znělka z mého mobilu. V duchu jsem proklel toho, kdo ruší tuhle poklidnou a důvěrnou chvíli. Pak jsem si uvědomil, že jsem Karlovi slíbil, že se za ním zastavím. Zvedl jsem se a spěchal vyřídit hovor. Když jsem se vrátil, pomohl jsem Anně sklidit ze stolu.
,,Skoro lituju, že jsem to slíbil. Nejradši bych tu seděl s tebou a povídal si."
,,Já myslím, že ti to jen pomůže. Zapomeň na manipulativní muže a jeď za Karlem," cukaly jí koutky.
Musel jsem se zasmát.
 


Nikdo než my

7. února 2017 v 16:45 | M. S. |  Poezie

Tam, kam jsem došel, tam, kde jsem stanul,
koncem byl cítit vítr, co vanul.
Kde ona skutečnost hrdlo mi sevřela.
Kde temná obloha se nade mnou zavřela.

Temná jako hřích,
který v srdci mi dlel.
Temná jako smích,
který v uších mi zněl.

Můj vlastní, čí jiný, zde, kde nebylo než mne
Cítil jsem, jak pohnutí v mé hrudi se pne

Kde vítr, který koncem cítit byl, s mými vlasy si hrál.
Jako s kostmi strachu, který tehdy skutečným se zdál.

Kostmi dní, kdy nevnímal jsem skutečného strachu hlas.
Proti němuž zbroje nemáme - ten, který je v nás.



Kolikrát

11. října 2016 v 15:54 | M.S. |  Poezie
Ještě jednou se nadechnu
a vzpomenu si, jak ses smál.
Ještě jednou si povzdechnu
a vzpomenu si, jak jít dál.

Ještě dvakrát zavřu oči,
abych viděl v temnotě.
Ještě dvakrát, než to skončí,
vycítím a najdu tě.

Ještě třikrát se tam vrátím
tu tvoji hru znovu hrát.
Ještě třikrát průběh zvrátím
a pak zmizím nastokrát.

Zmrzlá touha

20. září 2016 v 20:59 | M.S. |  Poezie
Cítím, jak se ochlazuje,
Strnulost v místech, kde ses mě dotknul.
Jak se mi v žilách mění krev v led
a tvoje slova, tehdy sladký jak med,
co's mi mazal kolem pusy.

Podivně se roztahuje
ta prázdnota v hrudi, jako bys mě bodnul.
Tvoje doteky a sliny mění se v led.
Pronikaj do mě a tráví mě jak jed,
co dá vzniknout hnijící směsi

Zkouším to naposled, dřív, než zmrznu.
Narazím obláčky dechu na sklo tvého mlčení.
Jen znovu, déle a víc nahlas, než usnu.
Tuhnoucí dech mě zavírá do ledového vězení,
Zavřel jsi mě na dlouhý časy.

V ostrém chladu, i ve ztěžklém dusnu
umlčím svoje touhy, ať neslyším jejich vrčení.
Navždy, i na chvíli jejich žár jim uzmu.
Položím se na záda v ledovém poli zhrzení,
kde zmrzly všechny klasy.

Zima.
Mlčíš, a já usínám.
Staří známí, stíny mé samoty, které opět nacházím.
Mlčíš, a já vzpomínám.
Zdravím je, vstanu a z ledového vězení odcházím.
S nima.


Jinej svět

20. září 2016 v 20:58 | M.S. |  Poezie
Tvoje slova
jsou jak led, co mi leze po zádech.
Tvoje slova
jsou jak oheň, co mě rozpaluje.
Zas a znova.

Ta jedna věta,
že moje oči viděj do předchozího světa,
v mym mozku zůstane jak cejch.
A já koukám do těch tvejch.

Potom uhnu.
Zas a znova.
Divně zjihnu,
dojdou slova.

Jdu do předem prohraný bitvy.
Vím to, každej by se tomu smál.
Jen pro pocity mý, který jsou i tvý
se nechám mrazit a pálit dál.


Maska

20. září 2016 v 20:57 | M.S. |  Poezie
Svůj falešný smích necháváš znít dál.
a bavíš ty chudáky.
Připadáš si při tom jako král.
Jsi král mezi hlupáky.

Jsi ukázkou výjimky, co potrvzuje pravidlo.
Každý den jinou tvář nosíš.
A z každé z nich pak stane se strašidlo
v tvých nočních můrách, co sníš.

Pak v noci před zrcadlem si drásáš tvář.
Každým dnem jde maska sundat hůř.
Přichází ta bolest, kterou tak dobře znáš.
Příště si snad budeš muset vzít nůž.

Druhý den však nasadíš ji zas.
Spatřuješ původní holou duši,
ze které leze ti po zádech mráz.
Před vnitřním hlasem chceš zakrýt si uši.

,,Nasaď si mě a buď král."
,,Spíš budu šašek," povídáš.
,,I přesto jsi tak mnohem dál,
než když nosíš pravou tvář."

Cítíš se nesvá, bez štítu, který nosíváš.
Bez rozšklebené masky, kterou denně odmítáš.
Svůj život raději si zachováš,
i když si své rozmary nehlídáš.

Pak jsem přišel já a vzbudil tě ze snu.
Rozerval masky a tvou bariéru,
zahnal strašidlo, co děsilo tě ve snu
a spatřil tvou duši jak otevřenou voliéru.

Tam třepetal se pták s přistřiženými křídly.
Slíbil jsem ti, že můj klid tvou bolest utne,
a rozmary a faleš, co ho kdysi vedly.
A že potom znovu, volný, vzlétne.




Půjdeš?

20. září 2016 v 20:57 | M.S. |  Poezie
Povídáš mi o krajině smrti,
kde na černém poli kvete rudé kvítí
Povídáš, že duše tam krotí
a zdálky k nám doléhá vlčí vytí.

Kloužou vzduchem jak temné stíny,
mí věční průvodci,
co roztrhají na kusy moje splíny,
plížící se lovci.

Povídáš mi o horizontu života,
kudy putuješ ke krajině smrti.
Je tvou volbou, zda temnota
se stane tvou věrnou chotí.

Zda necháš se svést její zdánlivou krásou,
nebo budeš věřit průvodcům.
Zda dívat se budeš, jak se temnoty na duších pasou,
nebo naslouchat svým lovcům.

Pak brzy bude hladit tvé vlasy klid,
pokud poběžíš s vlky.
Pak temnota nemůže si tvou duši vzít,
následuj jejich kroky.

Jak chutná tma

20. září 2016 v 20:56 | M.S. |  Poezie
Nekonečná radost,
touha po životě
Změnila se ve zlost.
Sám v prázdnotě
jsem chycen vlastní vinou.

Ta prázdnota, říkáš,
to jsem já sám.
Těžko asi vnímáš,
jaký vztek teď mám.
Nucen přiznat na kolenou

strach ze tmy.
Svírá stejně jako tehdy,
když jsme byli dětmi.
Řeknu ti to, někdy.
To, jak chutná tma.

Chci sevřít tvoji ruku,
nedovolíš mi to.
Chci utéct tomu hluku,
uvěříš mi to?
To, jak zákeřná je tma.

Chci nechat se vést,
bez tebe nic nevidím.
Ani to nechceš snést
Svým starým fobiím
znovu "zdravím" musím říct.

Jsem poslem vzpomínek,
které spolu vlastníme.
Jsou jak malý plamínek,
skrýváme, co už víme.
Přesto ti rád vyjdu vstříc.

Kloužu tmou jak černý stín,
neviděn.
Utěším tvůj hořký splín,
neslyšen.

Odejdu a nechám tě spát.
Rozpolcen.
Až když tě vidím smát,
jsem sjednocen.

Brzy tvou cenu dám ti znát,
Dřív, než bys řekla, ale dnes ne.
Možná, až tmy se přestaneme bát,
a toho, čím už dávno nejsme.

Kam dál