Září 2016

Zmrzlá touha

20. září 2016 v 20:59 | M.S. |  Poezie
Cítím, jak se ochlazuje,
Strnulost v místech, kde ses mě dotknul.
Jak se mi v žilách mění krev v led
a tvoje slova, tehdy sladký jak med,
co's mi mazal kolem pusy.

Podivně se roztahuje
ta prázdnota v hrudi, jako bys mě bodnul.
Tvoje doteky a sliny mění se v led.
Pronikaj do mě a tráví mě jak jed,
co dá vzniknout hnijící směsi

Zkouším to naposled, dřív, než zmrznu.
Narazím obláčky dechu na sklo tvého mlčení.
Jen znovu, déle a víc nahlas, než usnu.
Tuhnoucí dech mě zavírá do ledového vězení,
Zavřel jsi mě na dlouhý časy.

V ostrém chladu, i ve ztěžklém dusnu
umlčím svoje touhy, ať neslyším jejich vrčení.
Navždy, i na chvíli jejich žár jim uzmu.
Položím se na záda v ledovém poli zhrzení,
kde zmrzly všechny klasy.

Zima.
Mlčíš, a já usínám.
Staří známí, stíny mé samoty, které opět nacházím.
Mlčíš, a já vzpomínám.
Zdravím je, vstanu a z ledového vězení odcházím.
S nima.


Jinej svět

20. září 2016 v 20:58 | M.S. |  Poezie
Tvoje slova
jsou jak led, co mi leze po zádech.
Tvoje slova
jsou jak oheň, co mě rozpaluje.
Zas a znova.

Ta jedna věta,
že moje oči viděj do předchozího světa,
v mym mozku zůstane jak cejch.
A já koukám do těch tvejch.

Potom uhnu.
Zas a znova.
Divně zjihnu,
dojdou slova.

Jdu do předem prohraný bitvy.
Vím to, každej by se tomu smál.
Jen pro pocity mý, který jsou i tvý
se nechám mrazit a pálit dál.


Maska

20. září 2016 v 20:57 | M.S. |  Poezie
Svůj falešný smích necháváš znít dál.
a bavíš ty chudáky.
Připadáš si při tom jako král.
Jsi král mezi hlupáky.

Jsi ukázkou výjimky, co potrvzuje pravidlo.
Každý den jinou tvář nosíš.
A z každé z nich pak stane se strašidlo
v tvých nočních můrách, co sníš.

Pak v noci před zrcadlem si drásáš tvář.
Každým dnem jde maska sundat hůř.
Přichází ta bolest, kterou tak dobře znáš.
Příště si snad budeš muset vzít nůž.

Druhý den však nasadíš ji zas.
Spatřuješ původní holou duši,
ze které leze ti po zádech mráz.
Před vnitřním hlasem chceš zakrýt si uši.

,,Nasaď si mě a buď král."
,,Spíš budu šašek," povídáš.
,,I přesto jsi tak mnohem dál,
než když nosíš pravou tvář."

Cítíš se nesvá, bez štítu, který nosíváš.
Bez rozšklebené masky, kterou denně odmítáš.
Svůj život raději si zachováš,
i když si své rozmary nehlídáš.

Pak jsem přišel já a vzbudil tě ze snu.
Rozerval masky a tvou bariéru,
zahnal strašidlo, co děsilo tě ve snu
a spatřil tvou duši jak otevřenou voliéru.

Tam třepetal se pták s přistřiženými křídly.
Slíbil jsem ti, že můj klid tvou bolest utne,
a rozmary a faleš, co ho kdysi vedly.
A že potom znovu, volný, vzlétne.




Půjdeš?

20. září 2016 v 20:57 | M.S. |  Poezie
Povídáš mi o krajině smrti,
kde na černém poli kvete rudé kvítí
Povídáš, že duše tam krotí
a zdálky k nám doléhá vlčí vytí.

Kloužou vzduchem jak temné stíny,
mí věční průvodci,
co roztrhají na kusy moje splíny,
plížící se lovci.

Povídáš mi o horizontu života,
kudy putuješ ke krajině smrti.
Je tvou volbou, zda temnota
se stane tvou věrnou chotí.

Zda necháš se svést její zdánlivou krásou,
nebo budeš věřit průvodcům.
Zda dívat se budeš, jak se temnoty na duších pasou,
nebo naslouchat svým lovcům.

Pak brzy bude hladit tvé vlasy klid,
pokud poběžíš s vlky.
Pak temnota nemůže si tvou duši vzít,
následuj jejich kroky.

Jak chutná tma

20. září 2016 v 20:56 | M.S. |  Poezie
Nekonečná radost,
touha po životě
Změnila se ve zlost.
Sám v prázdnotě
jsem chycen vlastní vinou.

Ta prázdnota, říkáš,
to jsem já sám.
Těžko asi vnímáš,
jaký vztek teď mám.
Nucen přiznat na kolenou

strach ze tmy.
Svírá stejně jako tehdy,
když jsme byli dětmi.
Řeknu ti to, někdy.
To, jak chutná tma.

Chci sevřít tvoji ruku,
nedovolíš mi to.
Chci utéct tomu hluku,
uvěříš mi to?
To, jak zákeřná je tma.

Chci nechat se vést,
bez tebe nic nevidím.
Ani to nechceš snést
Svým starým fobiím
znovu "zdravím" musím říct.

Jsem poslem vzpomínek,
které spolu vlastníme.
Jsou jak malý plamínek,
skrýváme, co už víme.
Přesto ti rád vyjdu vstříc.

Kloužu tmou jak černý stín,
neviděn.
Utěším tvůj hořký splín,
neslyšen.

Odejdu a nechám tě spát.
Rozpolcen.
Až když tě vidím smát,
jsem sjednocen.

Brzy tvou cenu dám ti znát,
Dřív, než bys řekla, ale dnes ne.
Možná, až tmy se přestaneme bát,
a toho, čím už dávno nejsme.

Sto

20. září 2016 v 20:55 | M.S. |  Poezie
Když jsem tě našel, byl jsi roztříštěný.
Na sto malinkých střípků.
Na sto rozdílných pocitů.

Když jsem se tě snažil slepit,
stokrát jsem se pořezal.
Stokrát ses mi rozpadl před očima.

Nenáviděl jsi mě za to.
Nenáviděl jsem tě za to.

Stovky myšlenek . . .
Stovky uvažování . . .
. . . laskavých pohledů
. . . a přemlouvání

Podařilo se mi poskládat tě dohromady.
Po sté jsi mi dnes poděkoval.

A po sté vyslovil moje jméno.

Tluče

20. září 2016 v 20:55 | M.S. |  Poezie
Tluče do stěn.
Ten malej psychopat.
Za chvíli
budeš poctěn
jeho křikem.
Staneš se jeho společníkem
v síni hrůz.
V místnostech jeho posvátných múz.

Obejme tě temnota.
Na rameno ti poklepe hrobařova lopata.
Zakopneš.
Spadneš.
Usneš.

Možná přístě...
Vem si moje koště.
Ať dobře doletíš.

Adios.



Podívej se na mě

20. září 2016 v 20:54 | M.S. |  Poezie
Prsty zachytávají se o zbytky prázdnoty.
Křik ze zavřených úst.

Kapičky ledového ohně mi dopadají
na zavřená víčka.
Zaschlá krev
na ostří mých vzpomínek.

Mizím...

Ale zkus se podívat do louží
z kapiček ledového ohně.

A možná mě tam uvidíš.
Budu se usmívat.
A až tudy půjdeš,
usměj se na mě taky.

Prosím..


Jinde

20. září 2016 v 20:52 | M.S. |  Povídky
Nebylo nic předtím. Uvědomění mého vlastního bytí mnou projelo jako hotová věc ve stejnou chvíli, kdy se mi na sítnici promítl obraz místa, kde jsem se nacházela. Byla noc, stříbro měsíčního svitu jemně hladilo ševelící listy na stromech, bylo usazené na trsech trávy jako námraza spolu s vlhkostí. Znala jsem to tu, věděla jsem zcela jistě, že jsem tu už někdy byla, protože jsem přesně věděla, kde se octnu, když se otočím a půjdu zpět, nebo když vykročím dopředu a projdu mezi seskupením vysázených stromů.
Nalevo se tyčila skála, černá proti měsíčnímu světlu. Pod ní bujel hustý les. Neozval se žádný noční pták ani jiný typický zvuk. Jediné, co bylo slyšet, byl vítr, slabý, občas zanikal, občas sílil, proháněl se mezi stromy, šustil listím, hrál si s mými vlasy. Bylo to zlověstné, a jakmile jsem si to uvědomila, pocítila jsem slabé bodnutí strachu. A ten, jakmile pocítím, těžko se ho zbavuji, marně hledám rozptýlení a činnost, díky které na něj přestanu myslet. Jedna moje část chce utéct, druhá ví jistě, že tohle je jedinečná atmosféra, jedinečný pocit, jedinečná chvíle, která už nejspíš nebude. A potom hluboko, hluboko ve mě šeptá hlásek něčeho mně v této realitě neznámého, zato tak zvláštně, až překvapivě povědomého v jakési realitě jiné. Něco o čem vzdáleně vím, ale neznám to, ne tady, ne teď. Ten pocit nepatří mně na tomhle místě, ale mně o spoustu realit dál, mně, která někde poklidně oddychuje, zavřená víčka se jí chvějí a já pod nimi prožívám tuhle chvíli.
Zvrátím hlavu a pohlédnu nahoru na ten celistvý zářící kotouč na obloze. Mraky ho nezakrývají, jen si proplouvají opodál jako cáry jemné vaty. Svítí pár hvězd, jsou náhodně rozeseté po obloze. Připadá mi to, jako bych se dívala na nějaké město, které žije nočním životem. Jako bych z tohoto kousku našeho světa, na kterém se právě nacházím, viděla do nějakého jiného, který je k nám natočený vzhůru nohama, ale po jeho stránce je to naprosto přirozené. Lidé tam v tom městě buď spí, nebo míří za noční zábavou... nebo se z nějakého vyvýšeného místa dívají na hvězdy a třeba také přemýšlí, jestli to, co vidí není živá mapa odlišného světa. Nebo odtamtud ani nemusí vidět hvězdy, ale z veliké dálky zmenšený noční sad ozářený plným měsícem, o něco větší skálu a temnou skrvnu jako les kolem ní.
Celkem zřetelný šramot mě přinutí sebou trhnout a okamžitě otočit hlavu po směru zvuku. Začínám mít strach, začínám mít neblahé tušení. Z neznáma, z něčeho děsivého, čemu nerozumím. Z něčeho, co neznám, a co nezná mě. Jinak by se to ke mně přeci nechtělo přibližovat a zkoumat mě z blízké vzdálenosti. Chci pryč. Ta touha jakýmsi způsobem navazuje na ten pocit zezačátku. Je to jakési uvědomění mě někde jinde. Že já, která se procházím tady, nejsem jediná, nebo nejsem kompletní já. Žádnou rozpolcenost ale necítím. Je to hrozně neurčité, vzdálené, tak, že kdybych si toho nevšímala, tak by mě nic takového vůbec nenapadlo. Jako periferní vidění... Pokud mě něco přímo uprostřed mého zorného pole hodně zaujme, ani si neuvědomuji, že něco takového tu je, protože to momentálně nepoužívám, všechna pozornost, všechen zrak je napjatý na jeden jediný a jasný bod přede mnou. Vím, že to najednou neupoutalo mou mysl, vím, že to tu bylo odnepaměti, už od začátku, co jsem se tu ocitla. Chci to poznat, chci to prozkoumat, chci vědět, co to znamená. Jako bych smetla prach ze zapomenuté knihy, kterou jsem našla na půdě, a která mě něčím zaujala.
Dojde mi to. Najednou si to ke mně najde cestu úplně samozřejmým způsobem. Já jsem jinde. Já tvrdě spím a prožívám sebe samu tak, jak tu teď stojím. Koukám se na sebe samu zpod zavřených víček. Nejsem na dvou místech najednou, jsem na jednom místě a moje bytí, moje existence zde, je jen přelud, je to iluze poskládaná ze vzpomínek, z věcí, které jsem prožila, které prožívám a které nechci prožít. Potřebuju se vrátit k sobě, která tvrdě spí. Ale čím víc po tom toužím, tím víc mě tu cosi svazuje a nedovoluje mi odejít. Jako brána, která je zavřená na zámek a já jsem za ní proti své vůli držena. A čím víc tu skutečnost vnímám tím větší mám strach. Mám najednou pocit, že tu kolem mě, schované za stromy, ukryté ve tmě, v lese, číhají hrůzné stíny, netvoři, věci, které neznám. Cítím sebe samu, jak někde daleko a přitom tak blízko pravidelně oddechuje a je nepřímou součástí dění toho, co se jí promítá za zavřenýma očima.
Potom se to stane. Pohlédnu do temného místa mezi stromy a zpoza jednoho z nich vyskočí netvor. Zaječím strachy. Vyskočí druhý, odjinud. Jsou jich tu spousty. Jsou neidentifikovatelní, vypadají jako všechno a zároveň nejsou ničím. Je to tak náhlé, že si ani nestíhám uvědomovat svou hrůzu, nestíhám si uvědomovat nic. Jen jsem nedobrovolně přímou součástí dění.
Je to napůl vzlyk a napůl výkřik, který vyjde z mých úst. Moje já se zavřenýma očima už není tak vzdálené, je teď přímo tady, přímo ve mně, jsem jím. Chvíli trvá, než jím skutečně budu. Do té doby se nemůžu hnout a děsivý obraz přede mnou je stále živý. Trvá to dlouho, tak dlouho, než jsem konečně při sobě. Slyším se vydat vylekaný zvuk, cítím, jak sebou moje tělo trhne a já jsem zbrocená potem. Mrkám a chci zahnat hnusné obrazy, co jsem před chvílí viděla, víc, než cokoliv jiného. Srdce mi bije jako splašené a zrychleně dýchám.
Pak vedle sebe zaznamenám cizí přítomnost. Okamžitě střelím pohledem k tomu místu. Sedí tam a pozoruje mě, dívá se na mě jako na něco, co ho obzvlášť zaujalo, na něco neobvyklého. Chce se mi vyštěknout podrážděnou otázku, ale odpustím si to. Můj hněv způsobený tím, že vidí moji slabost, která pochází ze strachu z neznámého, není adresován jemu, ale je mířen hluboko do mě, kde o něm plánuji delší dobu přemýšlet. Jeho krátké překvapení je brzy pryč, vystřídá ho znalý výraz a doplní povzdech. Zní smířeně, ale je z něj cítit příslib káravého tónu nebo poučky, která by měla přijít vzápětí. Nic takového se ale nestane. Polekaně ucuknu před náhlým dotekem. Když si toho všimne, opatrně stáhne ruku zpět, ale ne uplně. Napodruhé už se mu povede mě pohladit po vlasech, krátce a jemně, jako vánek, co si mi s nimi hrál ve snu.
,,Už jsi se zase toulala," zkonstatoval. ,,Říkal jsem ti, že se tam nemáš zdržovat moc dlouho. Neumíš totiž dostatečně ovládat svou mysl natolik, aby se ze sebemenší nejistoty nevyklubalo to, čeho se nejvíc bojíš." Odtáhl se a vstal. Na rtech mu pohrával ten samý lehký úsměv, jako vždycky. Jeho světlé šedé oči mohly působit studeně, ale teď v sobě měly vřelý lesk, když se setkaly s mými. Mlčela jsem a pobízela ho tak k dalšímu vysvětlení. Znal moji otázku, která by přišla, a tak nebylo potřeba ji vyslovit. Měl mě dokonale přečtenou, skoro přesně odhadoval moje reakce a to, co si myslím, byla jsem pro něj jako popsaný list, který plynule a bez zastavení četl.
,,Sedni si teď místo mě a dívej se," řekl mi, a já se zvedla. Posadila jsem se, jak mi nařídil a on se mezitím natáhl na postel. Složil si ruce na břicho tak, že jedna překrývala hřbet té druhé. ,,Už okamžiku, kdy nebudu tady, kdy se ocitnu tam, budu vědět, co přesně udělat, kam se dívat, kam jít. Kam se nedívat, kam nechodit. Nebudu se toulat, půjdu rovnou za svým cílem. Musíš se naučit svoje sny řídit, aby se děly tak, jak ty chceš. Toulání přináší náhodu. Náhoda přináší libovolný sled myšlenek, vzpomínek, vnuknutí. Mezi nimi všechny, i ty které si přeješ zapomenout, ale nejde ti to, byly vpáleny do tvé paměti tak hluboko, že se jich už není možné zbavit." Na chvíli se odmlčí a pak přejede pohledem místnost.
,,Ale to už je pak skoro jako bych nespala. Každý den se snažím dělat věci tak, aby mi vycházely. Každý den jdu vyznačenou cestou rovnou tam, kam se očekává, že půjdu. Řídím svoje činnosti tak, aby pro mě byl sled událostí, pokud možno, co nejmíň náročný. A teď se musím dokonce učit i řídit své sny." namítám. Pokud mě to naprosto nevyčerpá teď, tak později určitě.
Chvíli na mě upíral pohled. Bylo to, jako by se díval skrz mě, zdánlivě ztracený v myšlenkách. Jestli na minulost, přítomnost, budoucnost, nebo něco jiného, už jsem nedokázala určit. Kdy se skutečně vrátil zpět očima k těm mým, jsem si ale všimla okamžitě. Byl to pohled člověka, těsně před vyřčením odpovědi, kterou našel jako tu správnou, dostačující, uzavírající diskuzi. Povolil semknuté rty a se sotva patrným, neslyšným a krátkým nadechnutím promluvil:
,,Proč si myslíš, že tohle všechno dělám? Protože sněním nočních můr neodpočíváš ani trochu. Učím tě to právě z toho důvodu, abys aspoň ve spánku našla klid. Protože už nechci, aby ses každou druhou noc budila s křikem, abych se musel dívat, jak se stále třeseš, jak jsi zamlklá a lekáš se každého hlasitějšího zvuku ještě hodinu poté." Zvedl se do sedu, dlaní se opřel o matraci a naklonil se ke mně blíž. Napůl jsem ztuhla. I přesto, jak jsem si myslela, že jsem zvyklá na jeho přítomnost, mě jeho blízkost ještě stále vyváděla z míry. ,,Prostě jen chci, abys klidně spala." Políbil mě na čelo tak jemně, že jsem skoro pochybovala, jestli se jeho rty opravdu dotkly mé kůže a pak je přesunul k uchu.
,,Naposledy ti ukážu, jak se to dělá," pokračoval sotva slyšitelně, ,,A pak už žádné toulání. Slibuješ?"
,,Slibuju."

Na čaj se samotou

20. září 2016 v 20:52 | M.S. |  Povídky
,,Neznám samotu. Zajímalo by mě, co je to, jaké to je." Naproti mě seděl muž se zářivým úsměvem, ryšavými vlasy. Měl oblek a na rukou zlaté prstýnky. Právě teď mě s ním nechali v této místnosti dva z ostatních, kteří ho sem doprovázeli. Měl bych být vděčný, že ho vidím na vlastní oči. Většinou bývá vidět na titulních stránkách magazínů, novin, v televizi, kde ho pozorují desítky očí. Lidé, rázem změněni v ovce, se na něj vrhají, jsou zatlačováni do pozadí, jiní se na něj tlačí s mikrofony. Teď tu byl jen on a já. Bral jsem to jako hotovou věc, žádné privilegium. Stál o rozhovor se mnou jen proto, že takovou věc, takový pocit nikdy nepoznal. Nikdo tu nebyl. Žádné kamery. Přál si to tak.
Věřil jsem mu, že to nikdy nezažil. Bylo to z něj cítit. V každém jeho gestu, v každém pohledu, jako by očekával, že nás někdo odposlouchává, závislý na společnosti lidí, kteří ho obdivují, vyzvednutý do výše jen díky svému bohatství.
Narovnal jsem se, uhladil si ošuntělé džíny, jak to obvykle dělávám, když přemýšlím o tom, jak nějakou věc, co mám na mysli, vyložit, protože tohle téma bylo tak rozsáhlé, bylo plné mých zkušeností a bohužel jsem ho musel vtěsnat do pouhé hodiny, a o kousíček se k němu naklonil. Dělil nás obdélníkový stůl z tmavého dřeva, na kterém nebylo nic, jen se skvěl nádherně hladkým povrchem, ve kterém jsem, jako v obráceném zrcadle, viděl jeho obličej. Rozhodl jsem se, že rovnou začnu, bez jakékoliv zdvořilé předehry. Pozdrav a lehký usměv už byly za mnou, přejděme tedy rovnou k věci.
,,Je věčná." Začal jsem a pomalu mrkl. ,,Nezradí vás. Ona nikdy. Vždycky se vrátí." Hvězda na mě upřeně hleděla. Tvářil se zaujatě a soucitně nebo se o to alespoň snažil. Ve skutečnosti nevěděl nic. Možná se dozví, bude - li trpělivý. Toho jsem se obával. Lidé nebývali při mých hovorech klidní. Bývali nervózní, přerušovali mě, odmítali mé teorie a netrpěliví - to byli především. Pokud má tahle osoba skutečně zájem, budu rád. Jakmile se ale objeví jakékoliv známky předchozích pocitů, přestanu, rozloučím se, přesunu rozhovor na jindy. Bude se o mě mluvit jako o chladném a zahořklém člověku. Ale je to mnohokrát lepší než nosit nepohodlnou masku. Pokračoval jsem:
,,Přivine si vás do svého objetí, drží vás pevně, nechce se vás vzdát. Přinutí vás schloulit se do kouta, třást se, ronit slzy hořké nenávisti, žáslivosti, smutku. Chcete, abych vám o ní pověděl něco víc? Nebo už po těchhle pár větách máte pocit, že byste odsud co nejrychleji odešel a o takové věci raději vůbec nepřemýšlel?" Snažil jsem se být příjemný, dát mu prostor, přesvědčit se, zda to za tu námahu stojí. Nikomu bych nikdy násilím nenutil svou pozornost nebo pocity. Je to ta největší chyba, kterou může člověk udělat, když hledá přítele nebo spřízněnou duši. Nehledal jsem ani jedno ani druhé. Nyní ne. Ale proč se na lidi mračit hned na začátku? Otráví to jen a pouze mě samotného.
Uhladil si vlasy, na krátko se podíval na stěnu vlevo a pak na mě.
,,Rád si to poslechnu. Rozhodně nemíním nikam utíkat." Pronesl a znovu zvedl koutky úst. Úsměv jsem mu neoplácel, jak se to tak často dělává pro dobrý dojem. Nakonec, budu tu mluvit o vážné věci, proto bych raději pokračoval s neutrálním výrazem.
,,Představte si samotu jako starou paní. Představte si ji s přívětivým úsměvem ve vrásčité tváři, ale lstivým leskem v očích." Rozhodl jsem se trochu fantazírovat. Bavilo mě to. Bavilo mě lidi takto mást.
Kývl. Nezatvářil se nechápavě, ani jinak nedal najevo nejistotu.
,,Myslím, že tenhle styl vyprávění trochu zjednoduší pojetí pocitu, který vám chci vysvětlit, pochopíte to tak mnohem snáz." Někomu to mohlo připadat směšné, jak to vyprávím. Jenže to nikdo v této místnosti tak nepochopil. Ostatně on sem přišel proto, aby si poslechl, jaké to je. Nevysmál by se mi do očí.
,,Mě tato stará paní hladila po tváři už od nepaměti. Bývali jsme jednu dobu nejlepší přátelé. Tak se tomu, podle mého, říká, když někdo následuje vaše kroky. Den co den. Chodívali jsme ruku v ruce po prázdných ulicích. Sedávali jsme spolu na lavičce pod podzimním závojem listí. V její přítomnosti jsem se nemusel stydět ani ta ty nejabsurdnější myšlenky." Bylo samozřejmé, že se mnou nikdo po ulicích nechodil ani nesedával na lavičce. Byla to přece samota. Bylo ale neskutečně těžké vysvětlit to člověku, který to v životě nepoznal. Narovnal jsem se a rozhodl se přejít k té horší části:
,,Celé dny mě nechávala zamčeného v malých místnůstkách, ale i v sálech, které byly plné lidí. Když mě v jednom z nich zamkla poprvé, myslel jsem si, že se nic neděje, vždyť tam bylo plno lidí. Nebývali tam jen lidé, byla to spousta přátel, známých, mně podobných... Ale byl to jen přelud. Stará paní se poťouchle zubila za rohem tomu, jak jsem na její léčku skočil. A naletěl jsem na ni ještě mnohokrát po tom, co jsem si myslel, že mě konečně opustila."
Na chvíli jsem sklopil pohled, abych si mohl odpočinout. Myslel jsem, že teď už uvidím jeho překvapený nebo nechápavý výraz. Nic se nestalo. Pořád byl tak dychtivý, nakloněný ke mně. Nemohl jsem si odpustit myšlenku o hlupákovi. Měl jsem pocit, že on jím nebyl, tak daleko bych nezašel, abych ztrácel čas s takovými lidmi. Jen se ta myšlenka, neznámo proč, vloudila.
,,Asi je vám jasné, že motiv staré paní je jen pomůckou k tomu, abych vám takový pocit přiblížil. Nikdo s vámi není. Zkuste si to alespoň představit. Jste sám. Nikdo a nic vám nepomůže, nechodí, nemluví s vámi. Nikde. Jste jen vy. A prázdná místnost." Sám jsem se při tom vyprávění snažil odprostit od vzpomínek na minulost plnou bezútěšných pocitů, které se mi znovu vracely.
Rychle vystřídal pár výrazů. Byly nejisté, mírně zachmuřené, ale nakonec se mu tohle všechno podařilo skrýt za další z jeho velkých úsměvů.
,,Je těžké si to představit. Nezní to moc lákavě..."
,,Už víte, že to není nic pěkného. Snad jsem vám to přiblížil dostatečně. Jen mě zajímá... vážně jste nikdy nepotřeboval být alespoň na pár minut sám?"
,,Nikdy." Pronesl a roztáhl ruce v bláznivém gestu. ,,Jsem závislý na lidech. Naplňují mě. Jsou mým životem, mou energií, kterou potřebuji každý den. Jsou pro mě vše. Rozumíte mi?" Své vyjádření zakončil krátkým uchechtnutím, které mi o něm vytvořilo ještě šílenější obrázek.
,,Nerozumím vám." Řekl jsem klidně. ,,A proto možná vy nikdy nebudete rozumět mně. Ale to je naprosto v pořádku. Víte... Já vám vlastně závidím. Pokud takhle vnímáte svět a nepoznáte nic takového jako samota je... Jste možná ten nejšťastnější člověk na světě." A nebo ten největší chudák. Tentokrát jsem se usmál já. Už nebylo o čem mluvit. A ten druhý naproti mě se o to ani nepokoušel. Přišli si pro něho. Už za dveřmi jsem slyšel dusot stáda, pokládané otázky, jeho zvonivý hlas, který na ně odpovídal. Šťastný z lidské přítomnosti.
Strará paní se na mě usmála z rohu místnosti. Dnešek byl celý nějak plný úsměvů. Nevadilo mi to, ani v nejmenším. Nyní mám spoustu přátel. Vídávám je párkrát týdně. Můj vztah se samotou je však něco velice cenného. Něco, co je mnohkdy tak křehké, že toho, kdo by to narušil, bych ze srdce nenáviděl. Potřeboval jsem ji. Čas od času. Jen tu nesměla být moc dlouho. Už věděla, kdy má přijít a kdy se mnou zasednout k čaji i když žádný nepila.
,,Tak..." Oznámil jsem jí tiše. ,,A teď půjdeme domů." Zvedl jsem se z křesla a protáhl se.