Celtic Music - Ancient Storm

20. září 2016 v 20:46 | M.S. |  Hudba

Když přijdu k sobě, zjistím, že sedím opřená o zeď a obklopuje mě tma. Nejspíš jsem se po stěně svezla na zem, když mě opustilo vědomí a moje tělo už nesneslo jít dál. Tma jako hustá a nenasytná hmota pohlcuje vše kolem, takže vidím jen několik málo kroků před sebou začátek točitého schodiště. Jakmile se zkusím přimět k pohybu, ucítím bodavou bolest v paži. Bolí mě i bok, nejspíš jsem se musela uhodit, když jsem omdlela.
Z nějakého důvodu vím, že tu nemůžu zůstat. Tak jistě, jako vím, že musím dýchat. Až na třetí pokus se mi povede se zvednout. Opírám se o stěnu nezraněnou rukou a pomalu stoupám po schodech nahoru. Jsem ráda, že nohy mám v pořádku, jinak by to byl nejspíš můj konec. Ozvěna mých kroků naráží do stěn. Podle toho poznám, že prostor, kde se nacházím, není velký. Nejvíc mě znepokojuje skutečnost, že pravdědopobně nejsem ozbrojená. Dýku na mém opasku jsem nenahmatala a neležela ani nikde v mé blízkosti. Rovnou jsem vzdala šmátrání ve tmě, moje oči ji nebyly schopné prohlédnout. Podle hmatu poznám, že stěny jsou z kamenných kostek. Kámen se drolí a je hrubý na dotek.
Trhnu sebou, když vlhký vzduch prořízne táhlé zakvílení. Hodnou chvíli mi nedochází, co je to za zvuk, protože moje mysl je otupená. Když zazní podruhé, uvědomění, že to vyjí vlci, mnou projede jako blesk. Je to dlouhé a naléhavé volání, které po tom, co vystoupá k nejvyššímu tónu, zvolna zaniká v ozvěně. Slyším ho nade mnou. Jsou opravdu blízko, pravděpodobně uvnitř. Jaký důvod mají vlci ke vstupu do lidských staveb a obydlí? Jsou plaší a člověku se snaží obloukem vyhnout. Pokud nejsou ke smrti vyhladovělí. Při té myšlence mi není o nic lépe. Navzdory tomu jdu dál. Mám pocit, že musím pokračovat v cestě nahoru, pokud chci žít. Sama ho nechápu, ani si nejsem jistá, jestli si ho vykládám správně. Nebo snad instinktivně unikám temnotě jedinou možnou cestou? V tom případě bych měla sejít dolů a vyjít ven... Jenže kdo mi zaručí, že tak najdu východ? Navíc tam nahoře to vypadá, že odkudsi uniká proužek světla. Je chladné, asi proto, že venku je noc a vydává ho měsíc, napadne mě nejprve. Nezdá se mi ale, že by měsíční světlo tak zvláštně mihotalo, tančilo na stěnách a tvořilo roztodivné stíny.
Po zádech mi přejede prst mrazu, když znovu uslyším vytí, tentokrát zřetelněji, než tehdy o pár schodů níž. Nechci se ztratit ve tmě, bojím se jí snad víc, než toho, co je tam nahoře. Než se stačím rozmyslet, zaslechnu, jak něco zeshora sestupuje po schodech dolů ke mně. Nepochybně je to vlk, protože podle zvuku pohyby nepřipomínají člověka, zrychleně dýchá a drápy mu škrábou o povrch schodů. Ztuhnu, když se mi o bok otře hrubá srst. Kdyby chtěl zaútočit, už dávno by mě povalil na zem. Nemá to v úmyslu. Místo toho mě dlouze očichává a pak jako blesk vyletí zpět po schodech nahoru. Pustím se za ním a ani si svůj pohyb neuvědomuju.
Ani nevím, jak, ale už jsem nahoře. Najednou se přede mou zjeví obrovský prostor v podobě rozlehlé síně. Vítr si pohraje s mými vlasy a já podle toho poznám, že na druhém konci síně strop podpírají sloupy, které nahoře přecházejí v lomený oblouk a za nimi už podlaha končí, dočista jako by ji někdo usekl, dál už by se člověk jen řítil z věže ven dolů do noci. Uprostřed celé té majestátnosti se vyjímá socha, která je až moc daleko ode mě, než abych dokázala rozpoznat detaily. Na stupínku je cosi s napolo roztaženými křídly, vypadá to jako vrána nebo netopýr. Lomený oblouk, který se klene nad sochou je o něco sirší a zaoblenější než ty ostatní. Cestu k tomu všemu osvětlují zažehnuté pochodně, dvě po každé straně. Na většině světla se podílí plný měsíc. Obloha je jasná, bez jediného mraku, který by ho zakryl. Přesto si nemohu nevšimnout, že to, co plápolá v pochodních, vydává světlo chladné jako led, které je tomu měsíčnímu tak podobné. Plameny září neskutečnou modří, kroutí se a olizují vzduch. Zrcadlí se na podlaze, která vypadá tak čistě, jako by na ni nikdy nevkročila ani noha. Kdybych zřetelně neviděla dlažbu, skoro bych si myslela, že je to nehybná vodní hladina. Celé to vypadá nádherně a je to tak mrazivě krásné, ale to si já přes své napětí stěží uvědomuji.
Když vcházím a rozhlížím se kolem, všimnu si, že ve tmě u zdí se míhají stíny. Jsou nižší než já, hbité, prchavé a jen tak kloužou vzduchem. Jsou to vlci, není pochyb. Je jich tu spousta a z nějakého mně neznámého důvodu vím, že ten, jehož dech teď cítím na hřbetu ruky, je tím, který sestoupil dolů po schodech, aby mě přiměl pokračovat v cestě sem. Žádný z nich už nevyje, jen na mě upírají pohledy, vyčkávají na mně neznámou chvíli.
Pak už to nejsou vlci, ale lidé. Stejně jako doposud mlčky sledují v napjatém tichu. Ani ten za mnou už není vlkem. Ucítím jeho dotek na rameni a když se k němu obrátím, okamžitě poznám ten jemný způsob úsměvu, který nemůže mít nikdo jiný na světě. Zaplaví mě úleva a pocit nepopsatelného štěstí. Pozná moji radost a v jeho pohledu se znovu objeví ten vřelý lesk, ... přesně, jako tehdy.

,,Přišla jsi."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama