Na čaj se samotou

20. září 2016 v 20:52 | M.S. |  Povídky
,,Neznám samotu. Zajímalo by mě, co je to, jaké to je." Naproti mě seděl muž se zářivým úsměvem, ryšavými vlasy. Měl oblek a na rukou zlaté prstýnky. Právě teď mě s ním nechali v této místnosti dva z ostatních, kteří ho sem doprovázeli. Měl bych být vděčný, že ho vidím na vlastní oči. Většinou bývá vidět na titulních stránkách magazínů, novin, v televizi, kde ho pozorují desítky očí. Lidé, rázem změněni v ovce, se na něj vrhají, jsou zatlačováni do pozadí, jiní se na něj tlačí s mikrofony. Teď tu byl jen on a já. Bral jsem to jako hotovou věc, žádné privilegium. Stál o rozhovor se mnou jen proto, že takovou věc, takový pocit nikdy nepoznal. Nikdo tu nebyl. Žádné kamery. Přál si to tak.
Věřil jsem mu, že to nikdy nezažil. Bylo to z něj cítit. V každém jeho gestu, v každém pohledu, jako by očekával, že nás někdo odposlouchává, závislý na společnosti lidí, kteří ho obdivují, vyzvednutý do výše jen díky svému bohatství.
Narovnal jsem se, uhladil si ošuntělé džíny, jak to obvykle dělávám, když přemýšlím o tom, jak nějakou věc, co mám na mysli, vyložit, protože tohle téma bylo tak rozsáhlé, bylo plné mých zkušeností a bohužel jsem ho musel vtěsnat do pouhé hodiny, a o kousíček se k němu naklonil. Dělil nás obdélníkový stůl z tmavého dřeva, na kterém nebylo nic, jen se skvěl nádherně hladkým povrchem, ve kterém jsem, jako v obráceném zrcadle, viděl jeho obličej. Rozhodl jsem se, že rovnou začnu, bez jakékoliv zdvořilé předehry. Pozdrav a lehký usměv už byly za mnou, přejděme tedy rovnou k věci.
,,Je věčná." Začal jsem a pomalu mrkl. ,,Nezradí vás. Ona nikdy. Vždycky se vrátí." Hvězda na mě upřeně hleděla. Tvářil se zaujatě a soucitně nebo se o to alespoň snažil. Ve skutečnosti nevěděl nic. Možná se dozví, bude - li trpělivý. Toho jsem se obával. Lidé nebývali při mých hovorech klidní. Bývali nervózní, přerušovali mě, odmítali mé teorie a netrpěliví - to byli především. Pokud má tahle osoba skutečně zájem, budu rád. Jakmile se ale objeví jakékoliv známky předchozích pocitů, přestanu, rozloučím se, přesunu rozhovor na jindy. Bude se o mě mluvit jako o chladném a zahořklém člověku. Ale je to mnohokrát lepší než nosit nepohodlnou masku. Pokračoval jsem:
,,Přivine si vás do svého objetí, drží vás pevně, nechce se vás vzdát. Přinutí vás schloulit se do kouta, třást se, ronit slzy hořké nenávisti, žáslivosti, smutku. Chcete, abych vám o ní pověděl něco víc? Nebo už po těchhle pár větách máte pocit, že byste odsud co nejrychleji odešel a o takové věci raději vůbec nepřemýšlel?" Snažil jsem se být příjemný, dát mu prostor, přesvědčit se, zda to za tu námahu stojí. Nikomu bych nikdy násilím nenutil svou pozornost nebo pocity. Je to ta největší chyba, kterou může člověk udělat, když hledá přítele nebo spřízněnou duši. Nehledal jsem ani jedno ani druhé. Nyní ne. Ale proč se na lidi mračit hned na začátku? Otráví to jen a pouze mě samotného.
Uhladil si vlasy, na krátko se podíval na stěnu vlevo a pak na mě.
,,Rád si to poslechnu. Rozhodně nemíním nikam utíkat." Pronesl a znovu zvedl koutky úst. Úsměv jsem mu neoplácel, jak se to tak často dělává pro dobrý dojem. Nakonec, budu tu mluvit o vážné věci, proto bych raději pokračoval s neutrálním výrazem.
,,Představte si samotu jako starou paní. Představte si ji s přívětivým úsměvem ve vrásčité tváři, ale lstivým leskem v očích." Rozhodl jsem se trochu fantazírovat. Bavilo mě to. Bavilo mě lidi takto mást.
Kývl. Nezatvářil se nechápavě, ani jinak nedal najevo nejistotu.
,,Myslím, že tenhle styl vyprávění trochu zjednoduší pojetí pocitu, který vám chci vysvětlit, pochopíte to tak mnohem snáz." Někomu to mohlo připadat směšné, jak to vyprávím. Jenže to nikdo v této místnosti tak nepochopil. Ostatně on sem přišel proto, aby si poslechl, jaké to je. Nevysmál by se mi do očí.
,,Mě tato stará paní hladila po tváři už od nepaměti. Bývali jsme jednu dobu nejlepší přátelé. Tak se tomu, podle mého, říká, když někdo následuje vaše kroky. Den co den. Chodívali jsme ruku v ruce po prázdných ulicích. Sedávali jsme spolu na lavičce pod podzimním závojem listí. V její přítomnosti jsem se nemusel stydět ani ta ty nejabsurdnější myšlenky." Bylo samozřejmé, že se mnou nikdo po ulicích nechodil ani nesedával na lavičce. Byla to přece samota. Bylo ale neskutečně těžké vysvětlit to člověku, který to v životě nepoznal. Narovnal jsem se a rozhodl se přejít k té horší části:
,,Celé dny mě nechávala zamčeného v malých místnůstkách, ale i v sálech, které byly plné lidí. Když mě v jednom z nich zamkla poprvé, myslel jsem si, že se nic neděje, vždyť tam bylo plno lidí. Nebývali tam jen lidé, byla to spousta přátel, známých, mně podobných... Ale byl to jen přelud. Stará paní se poťouchle zubila za rohem tomu, jak jsem na její léčku skočil. A naletěl jsem na ni ještě mnohokrát po tom, co jsem si myslel, že mě konečně opustila."
Na chvíli jsem sklopil pohled, abych si mohl odpočinout. Myslel jsem, že teď už uvidím jeho překvapený nebo nechápavý výraz. Nic se nestalo. Pořád byl tak dychtivý, nakloněný ke mně. Nemohl jsem si odpustit myšlenku o hlupákovi. Měl jsem pocit, že on jím nebyl, tak daleko bych nezašel, abych ztrácel čas s takovými lidmi. Jen se ta myšlenka, neznámo proč, vloudila.
,,Asi je vám jasné, že motiv staré paní je jen pomůckou k tomu, abych vám takový pocit přiblížil. Nikdo s vámi není. Zkuste si to alespoň představit. Jste sám. Nikdo a nic vám nepomůže, nechodí, nemluví s vámi. Nikde. Jste jen vy. A prázdná místnost." Sám jsem se při tom vyprávění snažil odprostit od vzpomínek na minulost plnou bezútěšných pocitů, které se mi znovu vracely.
Rychle vystřídal pár výrazů. Byly nejisté, mírně zachmuřené, ale nakonec se mu tohle všechno podařilo skrýt za další z jeho velkých úsměvů.
,,Je těžké si to představit. Nezní to moc lákavě..."
,,Už víte, že to není nic pěkného. Snad jsem vám to přiblížil dostatečně. Jen mě zajímá... vážně jste nikdy nepotřeboval být alespoň na pár minut sám?"
,,Nikdy." Pronesl a roztáhl ruce v bláznivém gestu. ,,Jsem závislý na lidech. Naplňují mě. Jsou mým životem, mou energií, kterou potřebuji každý den. Jsou pro mě vše. Rozumíte mi?" Své vyjádření zakončil krátkým uchechtnutím, které mi o něm vytvořilo ještě šílenější obrázek.
,,Nerozumím vám." Řekl jsem klidně. ,,A proto možná vy nikdy nebudete rozumět mně. Ale to je naprosto v pořádku. Víte... Já vám vlastně závidím. Pokud takhle vnímáte svět a nepoznáte nic takového jako samota je... Jste možná ten nejšťastnější člověk na světě." A nebo ten největší chudák. Tentokrát jsem se usmál já. Už nebylo o čem mluvit. A ten druhý naproti mě se o to ani nepokoušel. Přišli si pro něho. Už za dveřmi jsem slyšel dusot stáda, pokládané otázky, jeho zvonivý hlas, který na ně odpovídal. Šťastný z lidské přítomnosti.
Strará paní se na mě usmála z rohu místnosti. Dnešek byl celý nějak plný úsměvů. Nevadilo mi to, ani v nejmenším. Nyní mám spoustu přátel. Vídávám je párkrát týdně. Můj vztah se samotou je však něco velice cenného. Něco, co je mnohkdy tak křehké, že toho, kdo by to narušil, bych ze srdce nenáviděl. Potřeboval jsem ji. Čas od času. Jen tu nesměla být moc dlouho. Už věděla, kdy má přijít a kdy se mnou zasednout k čaji i když žádný nepila.
,,Tak..." Oznámil jsem jí tiše. ,,A teď půjdeme domů." Zvedl jsem se z křesla a protáhl se.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama