Naposledy a pak znovu

20. září 2016 v 20:38 | M.S. |  Myšlenky
Něco se stane. Je to podnět, který ti vnukne myšlenku. Dřív než si to uvědomíš, už ji máš v ústech. Je řečena. Možná naléhavě. Možná až moc nahlas. Možná až moc agresivně. Buď je tak šokující, že všichni ztichnou, dívají se na tebe pohoršeně nebo překvapeně. Někdy vyvolá bouřlivé reakce. A občas rozpoutá diskuzi. Která je málokdy nevinná. (Proč máš pocit, že diskuze, kdy spolu rozmlouvají lidé s odlišnými názory, většinou nekončí dobře, protože někdo z nich zkrátka nemůže snést druhého, který bourá jeho ideál, který doteď měl? Proč máš pocit, že ten, kdo to nemůže snést, jsi ty? Protože ti nasadí brouka do hlavy. Co když má pravdu? Co když máte částečně pravdu oba?) Většinou se ti stane, že tyto tři možnosti se v tvém životě opakují při jakékoliv konverzaci s lidmi, kteří ti nejsou nijak zvlášť drazí, ale jsi s nimi spoustu času, (například ve škole nebo v práci). Nakonec se to skoro vždy vyvine tak, že se v konvezraci vystřídají tyto tři body v libovolném pořadí. Jsi z toho unavený. Jsi z toho rozčílený. Nešťastný. Znechucený.
Už mě zase naštval. Nebo už jsem se zase choval jako kretén?
Protože tvé sebevědomí není zrovna vysoké, i když jsi v první chvíli nanejvýš naštvaný, známý brouk je opět tady. Hlodá. Cítíš, jak ti přebíhá v hlavě a lechtá tvoje pochybnosti. Jasně, zase jsem to přehnal. Nechovali se zrovna nejvíc slušně, ale já jsem byl pak trochu agresivní. A nebo jsem měl v jednu chvíli radši sklapnout. Ale místo toho jsem to musel vysvětlit. Já jsem to musel vysvětlit. Potřeboval jsem to vysvětlit, potřeboval jsem se obhájit. Jenomže čím déle jsem mluvil, tím horší to bylo. Uvědomil jsem si to, zpanikařil jsem a honem se to snažil dát do pořádku. Jak jinak než mluvením. Možná trochu chápu, že reakcí byl podrážděný řev nebo zvýšený hlas ostatních, kteří chtěli jen načít diskuzi. Já chtěl taky jen načít diskuzi.Kdyby se tamten nechoval jako kretén a neřekl naprosto nemístnou, trapnou, urážlivou věc, kterou navíc reagoval na něco, co nepochopil.
Tohle mě mrzí. Musím v jejích očích někdy vypadat jako neskutečně agresivní, vztahovačný, přecitlivělý člověk. Jenomže já jím jsem. Co by řekli tomu, že to obtěžuje nejen je, ale i mě? Oni mě můžou kdykoliv opustit a zbavit se toho, ale co já? Já se sebou musím žít.
Že jsem mluvil dřív, než jsem myslel? Omluvil jsem se tak. Jenome já vím, že jsem předtím skutečně myslel. Řekl jsem přece, co si myslím. Nejdřív bylo vnuknutí. Pak byla myšlenka. Jen byla moc rychle v ústech. Ale byla tam.
Věcí se stávají. Myslím tím špatné věci, zákeřné neočekávané věci, věci, co tě rozhodí. Staly se ti tolikrát, že to nedokážeš spočítat, vlastně, každý den se ti nějaká taková stane. Jsi v prostředí, kde se s tím počítá, kde jsou lidé zvyklí, že se jim dějí. Spousta lidí se proti tomu už také obrnila. Tak, že... je jednoduše neřeší. Myslím tím, že na ně nekašlou, ale nenechaj se jimi rozhodit. Nenechají si zbláznit psychiku kvůli pár povinnostem navíc, co jim spadne na hlavu, kvůli tomu, že jim někdo něco řekl, kvůli tomu, že udělali chybu, která se jim teď vymstila. Myslím tím drobné chyby. Například zapomenout na něco. Na něco, co není otázka života a smrti.
Jsem člověk, který v takovém prostředí také žije. Dodnes neví, jestli byl zmanipulován tak, aby si ho vybral, nebo zda si ho vybral skutečně podle vlastní vůle. Slyšel, že je dobré projít takovým prostředím, že pak najde uplatnění sama sebe. Samozřejmě musí dát naoplátku spoustu věcí. To prostředí mu má však zajistit to, co už bylo zmíněno. A jelikož jsem vždy horečně hledal sám sebe, zvolil jsem. Volba byla těžká, protože jsem měl často pocit, že je nás víc a každý z nás chce dělat něco jiného. Dodnes jedny z mých stránek trpí tím, co jsem zvolil, protože je tak pomalu zabíjím. Ale tak to přece v životě chodí, říkají. Musíš něco obětovat. Musíš se trochu obětovat. Někdy možná víc. Důležitý je výsledek. Všechny zajímá výsledek. A přitom všude slýcháš, jak je nejdůležitější cesta k úspěchu. Nechápeš. Možná trochu jo, ale pak se v tom zase ztrácíš. Moc myšlenek. Tak moc myšlenek.
Řekněte mi, co cítí člověk, který žije v takovém prostředí, ale vnímá sám sebe, jak se hroutí z věcí, na který už by měl být dávno zvyklý? Když vnímá ostatní, jak dokážou zachovat klid, protože už prošli takovou situací, nebo si zanadávají, povzdechnou si, ale o půl hodiny později už mají úsměv na tváři a říkají: ,,Nějak to dám."
Naproti tomu vidíš sám sebe, jak tě svírá známý pocit vzteku, zoufalství a znechucení zároveň, když se jedna z takových věcí stane. Složí tě to. Zničí tě to. Na další půlku dne. Na další den. V důsledku toho jsi agresivní. Protože někdo řekne něco, co tě rozzuří. Opět jsi nesnesitelný. Chováš se nesnesitelně. Jsi rozhozený. Vzteklý. Zoufalý. A všechno se to smíchá do nechutného rozplizlého slizu, který se ti usadí v břiše a ty ho identifikuješ jako známou pachuť nenávisti sebe sama. Za to, co jsi zase udělal. Za to že tvůj prvotní úmysl byl možná dobrý, ale špatně pochopený. Za to, že se hned ze všeho složíš. Že nedokážeš být silnější. Nedokážeš se poučit. Přizpůsobit. Uvolnit se. Jít dál a říct: ,,Já to nějak dám."
Tohle musíš dostat ven. Ten nechutný pocit. A tak uděláš to, co na sobě nejvíc nesnášíš, co ti kazí pověst, kvůli čemu tě lidi vidí tak, jak nechceš. Ale to, co ti zároveň tak uleví. Začneš si stěžovat. Postěžuješ si. Svěříš se. Někdy máš štěstí. Možná. Někdy tě druhý vyslechne, uklidní, poradí. Většinou ne. Potopí tě, shodí tě, setře tě jak mastnou skvrnu. Svým způsobem se musíš přemáhat k tomu, aby sis postěžoval. Víš, že riskuješ, že se zesměšníš, někdo uvidí tvoji slabost. Ale nemůžeš to vydržet. Bolí to. Když tě někdo potopí, pocit v břiše je nesnesitelný. Zvracel bys. Zvracel bys tu hnusnou slizovitou hmotu, vlastní psychiku. Ve svém stavu tohle nemůžeš brát jako kritiku. Jsi rozhozený. Znovu se začneš chovat nesnesitelně. Něco odsekneš. Začnete se hádat. Nebo od sebe uraženě odejdete. Nebo tě druhý ignoruje, což se rovná pěsti do obličeje. Ale řekl sis o to. Brouk hlodá. Co když má pravdu? Když o tom začneš přemýšlet, svým způsobem ano. Nebo ne? Ne nadarmo se říká, že člověk se nejvíc zlobí pro pravdu. Je přímá. Je neúprosná. Surová. Bolí. Pravda.
Cítíš brouka, jak leze ve tvých závitech a okusuje pochybnosti. Už mě zase naštval. Nebo už jsem se zase choval jako kretén? Nemůžeš to vydržet. Nejsi člověk, co se rád hádá a vyhledává konflikty. Jen jsi příliš rozhozený, příliš zraněný. Což se navenek projevuje jako agresivita, nedůtklivost. Tvoje pokroucená psychika pak spouští tento obranný mechanismus. U kterého se bohužel musí počítat s nepochopením.
Pak jsem se rozhodl, že se omluvím. Musím to udělat. Budu pak v jejich očích vypadat jako někdo vzteklý a vztahovačný. Někdo, s kým nestojí za to se bavit, protože se hned naštve, jakmile si jen trochu rýpnete.
Tak promiň. Hele, fakt sorry. Měl jsem blbej den. Promiň.
Někdo to přijme, někdo ne. Ten, kdo ne... není to tak, že by už se mnou nikdy nepromluvil. Spíš tak, že drobnou hádku, kterou jsme měli, za půl hodiny zapomněl. Ale mně zkazila půlku dne. Bere to jako naprosto nepodstatnou věc, tím pádem i moji omluvu. I když mávne rukou, že dobrý. Je to vlastně můj problém, mohl bych si z něj vzít příklad. Nesložit se z každé malichernosti a za půl hodiny ji zapomenout. Být rád, že vzal moji omluvu zpět. Jenomže moje vzpurná stránka je dotčená. Stálo mě spoustu sil a hrdosti jít tam a omluvit se. Svoji hrdost jsem obětoval pro jiný druh hrdosti. Společenské hrdosti. Nebylo pro mě lehké uznat, že jsem udělal zase chybu. Protože jsem měl takový vztek. Musím jim připadat tak náladový. Tak neskutečně moc. Jenomže to jsem já.
Tentokrát to bylo naposledy. Musím se přestat takhle chovat. Jenomže pak se něco stane. Znovu. A znovu. A potřetí, to opravdu bolí. Naposledy. Musím přestat. Musí to přece jít i jinudy. Znovu. Někdy, když jsi sám v tiché místnosti, uvědomíš si, v jaké smyčce setrváváš. Cítíš tu pachuť v žaludku. Tu slizovitou hmotu, kterou máš pocit, že se za chvíli začneš dávit. Ta hmota, to je uvědomění si sebe sama. Toho, co děláš. Toho, co stále opakuješ, a z čeho se nikdy nepoučíš. Řekneš si naposledy. Tam tvé poučení končí. Pak znovu vidíš sám sebe v nekonečně smyčce. Jsi svou vlastní obětí.
Ptám se, jak se cítí takový člověk. Myslím, že něco takového cítí oproti ostatním někdo, kdo je nemocný. Kdo nemůže ovlivňovat to, co dělá. I když v jednu chvíli myslí, že má vše pod kontrolou a bude to v pořádku, je to znovu tu. Nemoc.
Odpovědí je možná to, že bolest je relativní. Myslím tím duševní bolest. Nejzákeřnější je však ten moment, kdy si myslíš, že už sis zvykl, že je to přece jen další ze situací, kterými jsi už prošel. Nikdy to tak není. Jsi si jistý, že na takové věci jsi připravený. Dokud nepřijdou znovu. Najednou. Nečekaně. A dorazí tě. Znovu jsi na kolenou, znovu na tom samém místě. Říkáš si, že to tu nějak poznáváš. Ano, byl jsi tu teprve nedávno. A tu divnou pachuť už jsi taky někdy cítil.
Nemocný. Stižený chorobou. Zesláblý se sníženou imunitou proti nevítaným věcem zvenčí. Ostatní jsou zdraví, odbourají je poměrně rychle. Čím víc ale slábneš, tím víc se jich na tebe nalepuje jako bodláčí. Nakonec jsi celý obalený bolestivými, pichlavými pocity. Zatím jsi vždycky dokázal nějaké setřást. Ale nikdy jsi nebyl úplně čistý. Protože víš, že máš sníženou imunitu.
Nejhorší věc na světě je sledovat sám sebe dělat něco, čemu nemůžu v danou chvíli zabránit. Spouštěč, který nejde zastavit. Mechanismus, který nevím, jak funguje. A pak se jen nečekaně střetávám se sledem událostí následujících po činu, který jsem nemohl nijak ovlivnit.
Běžím. Zrychluji, přerývavě dýchám, utíkám jako o život. Běhávám takhle často. Už umím uběhnout za kratší dobu delší vzdálenost, ale nemůžu běžet donekonečna. Nakonec stejně padnu vysílením a musím přijmout to, co má přijít. Co mě má vždycky dostihnout, protože to cosi, co nemůžou moje myšlenky obsáhnout nějakým způsobem předurčilo. Vím, že by možná existoval způsob, jak utéct. Ale mám příliš velký strach. Je to něco neznáméno, něco, co nemůžou moje myšlenky obsáhnout.

Takže až zas bude potřeba, začnu zase utíkat před tím čímsi. Před tím někým. Bude pokračovat štvanice, které zákonitě vždy musím podlehnout. Protože ten, kdo mě honí, jsem já. A před sebou neuteču.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama