Obloha pláče

20. září 2016 v 20:51 | M.S. |  Povídky
Kapky, co jsou jen slova..
..která mi nestačí.
Seděla opřená čelem o tabulku skla a dívala se na cestičky vody.
Kapky, co padají už skoro celý den..
..tak nevděčně.
Nebylo jich už dost?
Asi ne.
Sražený dech na skle.. stéká spolu s kapkami vody.
,,Není ti zima?"
,,Ne.." Promluvila k oknu. Ani se neotočila.
,,Celá se klepeš."
,,..jo?" Až teď si to uvědomila. Byla jí zima.. strašná zima.
,,Na." Na její ramena dopadla kožená bunda o pár čísel větší.
,,Dě-děkuju." Přitáhla si její okraje těsněji k tělu. Teď se zdála ještě menší. Kštice zrzavých vlasů zmizela pod kapucí.
Kapky stékaly dál a dál. Chtěla ho mít u sebe. Ale věděla, že to nejde. Bylo jí smutno.
,,Podívej."
,,..Co?" Zmateně pohlédl na okno, kam ona ukazovala.
,,Obloha pláče.." Řekla to tak zaujatě.. nebo smířeně? Úplně mimo hovor.
Vyschlo mu v krku. Nějak tušil, na co naráží. A přitom to byla tak nevinná věta. Uslyšel vzdálené burácení hromu.
,,Nebo se nám směje. Co myslíš?" Konečně odtrhla pohled od okna a zadívala se do těch hnědých duhovek. Stálo ji to tolik úsilí. Věděla, že ten pohled bude bolet. A on nevěděl nic o její bolesti. Skoro nic.
Hrála si s prázdným hrnkem od čaje. Pak přestala a položila ho na stůl vedle jídelního lístku.
,,Je to vlastně směšné.. směšné. Tak proč mi to tak nepřipadá? Tobě jo?"
,,Nech už toho. Myslel jsem, že jsme s tímhle skončili."
,,Ty možná."
,,Víš, že nemůžeme."
,,Tak proč mi ještě pořád po tomhle chodíš na oči?!" Zvýšila hlas. Několik hlav se od vedlejších stolů stočilo na ně.
Co čumíte?! Rozčilovaly ji.
,,Nekřič tak."
,,Neodpověděl jsi mi." Promluvila už normálně.
Déšť houstl. Hrom se ozval tentokrát o něco blíž.
Kapky bubnovaly na sklo. Předháněly se, která dopadne dřív. Buben potažený sklem. Napadlo ji, když se jí rytmus deště vtíral do uší.
,,Nechci to skončit takhle.. Chci abysme byli přátelé."
Kapky chtěly vytrysknout na tvář. Ale už to nebyly kapky deště. Rychle si je hřbetem rukávu zatlačila zpátky. Ukazovat slzy někomu takovému. Ta největší ubohost. Ale stejně je viděl. Neřekl už nic.
Dlouho bylo ticho. Ozýval se jen cinkot skleniček. Kouř z cigaret se jí vrádal do průdušek a rozslzil jí oči. Ani by se nedivila, kdyby si to vyložil jako další slzy. Chtěla přerušit to hnusné ticho.
,,Myslíš si,že mi to bude stačit? To si opravdu myslíš?" Řekla to tak tiše ale všechna ta slova byla tak podivně ostrá, až ho z toho zamrazilo.
,,Vím,že nebude.. Ale je to lepší, než kdybys mi úplně zmizela..ne?"
Ne, není! Bolí to pak daleko víc. A taky to řekla.
,,Takhle to je ještě horší.. Byla bych raději, kdybysme .. se už vůbec neviděli." Šlo jí to špatně ale řekla to.
,,Ale já tě takhle ztrácím už dost.. a nechci tě ztratit úplně."
,,Mě? To ty se mi tímhle ztrácíš.."
Nechtěl, aby to takhle dopadlo. Chtěl jí říct "budem přátelé", něčím to tady zapít a přemluvit ji. Až teď si uvědomil, jak to vlastně je hloupé. Mohl tušit, že nebude chtít. Že už ho nebude chtít ani vidět. Jestli ale nesouhlasí s přátelstvím, jiné východisko, než aby si šli každý jinou cestou, neviděl.
Vlastně to všechno bylo hloupé.. tak zatraceně hloupé. Dát jí něco takového, jako je láska a pak chtít, aby se spokojila s něčím menším.
A pršelo stále stejně vydatně. A vážně se zdálo jak se jim všechno okolo nich vysmívá, hlavně jemu, za to, co udělal. Ale směšné to nebylo ani trochu.
Setřásla ze sebe jeho bundu. Zamrzelo ho to. Naposledy to zkusil.
,,Notak.. ty jsi ten poslední, koho chci ztratit. Zapomeneme na to."
Dělat jakože nic nebylo? Zbláznil ses?!
,,Jdi už!" Prskla to na něj, jako by to byla nadávka.
,,Notak.." Vzal jí za ruku. Vyškubla se mu.
,,Jestli pro mě chceš něco udělat, tak odejdi." Zatím úspěšně zatlačila slzy.
Tak, kamaráde, můžeš si gratulovat. Tohle už nezachráníš. Pomalu se mu ta myšlenka rozlézala do hlavy přesně jako ten kouř, který dýchali od vedlejšího stolku. Nechtěl přece nic jiného, než její dobro. Vzal tedy bundu, vstal a odešel. Několik hlav se za ním podívalo a pak zalétlo zpátky k ní.
Před vchodem se oblékl do bundy a zimomřivě si obepjal rukama trup. Voněla po ní. Neměl tam raději zůstat? Možná by se mu podařilo ji přesvědčit. Ale.. ne, to je hloupost. Jen by ji trápil ve své přítomnosti. Ještě pořád do něho ta zpráva vnikala, že je konec. Podíval se nahoru. Kapky mu okamžitě začaly padat do obličeje. Natáhl si na hlavu kapuci a vydal se pryč. Obloha už se nesmála. Už jen plakala. A pláče, a pláče..
Když zmizel za dveřmi, hluboko uvnitř ní se otevřela propast.. a ona padala stále hloub a hloub. A ta nekonečná tma vlastně byla světlo. Zvedla se, zaplatila a odešla.
Nechala si deštěm zmáčet vlasy a oblečení. Obloha plakala.. Ale její oči se vysušily a už neuronila ani slzu. Obloha plakala za ni. Ale když se podívala nahoru, zdálo se jí najednou všechno jako dřív. Pamatovala si den, kdy přesně takhle stála venku uprostřed prázdného náměstí a kapky deště jí padaly do obličeje. A tehdy bylo všechno tak bezstarostné a čisté.
A jak z ní voda omývala napětí a vlhčila smutek, který opadl od temene hlavy a nakonec se rozpustil pod její paty do špinavých spárů dlažby, najednou bylo všechno tak jednoduché. Jako tehdy.. Kdy ho ještě neznala. A ani tehdy pořádně nevěděla, co to vlastně napětí je.
Kapky padaly ve stále delších intervalech. Byla to snad už půlhodina, co tam takhle stála, promočená s rvačkou všech těch pocitů s sobě. Urovnávaly se, jak déšť slábl a obloha světlala. A došlo jí, že je vlastně šťastná. Že přelezla jakousi zeď, za tou zdí se objevilo světlo a ona po tak dlouhé době měla v hlavě jasno.
Paprsky slunce jí bodly do víček. Pár posledních kapek spadalo dolů z mokrých střech, lamp a stromů.

Usmála se. Už skoro zapomněla, jak se to dělá.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama