Příměs slasti do bezmoci

20. září 2016 v 20:39 | M.S. |  Myšlenky
Nemám se čeho bát i když mě od svobody dělí ocelové řetězy. Jeden mám upevněný kolem krku a další dva obepínají má zápěstí. Jsou ale dost volné na to, abych se mohla postavit, ujít pár kroků a občas změnit polohu.
Nemám se čeho bát, protože tu jsou se mnou moji vlci. Jejich těla mě obklopují, každé z jedné strany, oba mají položeny hlavy na mých stehnech, slyším jejich pravidelný dech, takže žádný z nich nestrádá. Obě ruce mám položené na temenech jejich hlav. Nic mě nemůže uklidnit tak, jako jejich přítomnost. I v tom největším strachu, znepokojení, v té největší bezmoci s nimi dokážu dosáhnout rovnováhy.
Pak ale přijdeš ty a všechna ta jistota je pryč, vlci se neklidně zavrtí, ale pořád mě obklopují v té ochranné pozici. Přijdeš ty a moje kůže se znovu rozhoří, můj dech začne být znovu nepravidelný, můj pohled se začne plaše stáčet jinam, protože většinou vím, co chceš.
Vlci se prudce zvednou na nohy, jsou mojí hrdostí, která zachovává vůči tobě obranný postoj. Nechce být opět tak potupně zničena, tak znesvěcena. Jenže i oni se před tebou musí sklonit a uznat svou slabost. Ani oni mě nezvládnou ochránit.
Hrdost, která jako vždycky tak odolávala, se najednou vytratila. Zmizela a roztála v mém klíně když jsi měl ruce na mých bocích. Lehla si na záda, nechala se ovládnout a velice ráda.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama