Únor 2017

Nikdo než my

7. února 2017 v 16:45 | M. S. |  Poezie

Tam, kam jsem došel, tam, kde jsem stanul,
koncem byl cítit vítr, co vanul.
Kde ona skutečnost hrdlo mi sevřela.
Kde temná obloha se nade mnou zavřela.

Temná jako hřích,
který v srdci mi dlel.
Temná jako smích,
který v uších mi zněl.

Můj vlastní, čí jiný, zde, kde nebylo než mne
Cítil jsem, jak pohnutí v mé hrudi se pne

Kde vítr, který koncem cítit byl, s mými vlasy si hrál.
Jako s kostmi strachu, který tehdy skutečným se zdál.

Kostmi dní, kdy nevnímal jsem skutečného strachu hlas.
Proti němuž zbroje nemáme - ten, který je v nás.